Plán činností
Virginia Satirová – životopis
Satirová se narodila na farmě ve Wisconsinu. Studovala v Chicagu a svou kariéru začala jako učitelka na předměstí Chicaga. Před tím, než si otevřela privátní praxi, pracovala jako terapeutka v dětském domově a v psychiatrickém ústavu. Vzhledem k tomu, že neměla lékařské vzdělání (a byla žena), tvořili její klientelu převážně případy odmítané ostatními terapeuty jako beznadějné.
Do povědomí širší veřejnosti vstoupila v roce 1964 knihou „Společná terapie celé rodiny“ (Conjoint family therapy), ve které vysvětlila, že pacient je projevem nemoci celé rodiny, a proto je potřeba léčit rodinu jako celek. Satirová vycházela z předpokladu, že jedince je možné pochopit a léčit pouze v sociálním kontextu, především pak v kontextu rodiny.
Rodinu považuje za systém tvořený nejen jednotlivými prvky, ale především vztahy mezi těmito prvky. Terapii pak zaměřuje právě na vztahy mezi členy rodiny – na jejich způsob komunikace. Aby došlo ke změně u jedince, je třeba působit na celý vztahový systém a kontext a měnit ho. Byla přesvědčena, že klient je rovnocenný partner a terapeut používá své osobnosti a odbornosti k tomu, aby v něm probudil jeho vlastní zdroje a mechanismy vedoucí k uzdravení. Zdůrazňovala, že předkládaný problém není problém, ale to jak lidé s problémy zacházejí, je problém. Byla mistryně v přerámování. Kladla důraz, aby ke změně docházelo na terapeutickém sezení. Při své práci hojně využívala neverbální aspekty komunikace-tělesný postoj, pohyb, dotyk, vzdálenost, rozdíl ve výšce očí, sílu a tón hlasu.
S Donem Jacksonem, Paulem Watzlawickem a Julesem Riskinem založila Ústav mentálního výzkumu (MRI) v Palo Alto v Kalifornii. Předpokládali, že komunikace je klíčem k pochopení lidského jednání. Jednání je komunikací a „nemůžeme nekomunikovat“. Pracovníci MRI analyzovali komunikaci mezi jednotlivými členy rodiny a konstruovali intervence ke změně komunikačních vzorců. Satiriánský přístup je označován jako komunikačně – interakční, humanistický a rodinně terapeutický.
Satirová vycházela také z ego-psychologie, a proto se více než její systemičtí kolegové zabývala intrapsychickým modelem osobnosti a vytvořila originální model sebeúcty. Propojila tak systém interakční (v němž se terapeut zaměřuje na komunikaci mezi členy rodiny) se systémem intrapsychickým, v rámci kterého se terapie soustředí na dopad událostí na jedince – tzn. jaký význam jedinec události připisuje, emoční doprovod tohoto významu, rodinná pravidla a prožívání pocitů. Vznik psychopatologických příznaků připisovala nekongruentní (nesouladné) komunikaci, která má za následek nízkou sebeúctu a nízká sebeúcta dále vede k nekongruentní komunikaci. Satirová věřila, že změna je vždy možná – někdy není možná vnější, ale vnitřní změna možná je. Lori Gordonová vyjádřila to, co bylo na seminářích V. Satirové patrno, že při práci s ní si nikdo nemohl ponechat svou“ patologii“.
Pracovala s Gregory Batesonem, řídila výcvik v Esalenském institutu v Big Sur a již jako známá terapeutka předsedala Asociaci humanistické psychologie a byla poradkyní Amerického kongresu v otázkách zdraví.
V roce 1979 ji MUDr. Petr Boš přivezl do Čech a Satirová zde dva týdny (bez povolení úřadů) ukazovala, jak se rodí sebeúcta, pomocí lan a živých sousoší modelovala rodinné vztahy a s humorem a lehkostí ukazovala cestu k tomu jak vidět svět a sebe. V roce 1987 byla čestnou prezidentkou Prvního mezinárodního kongresu rodinné terapie v Praze. Do konce svého života neustále cestovala. Krátce před smrtí v roce 1988 působila také v Sovětském svazu.
Výroční zprávy
Výroční zpráva 2014
Výroční zpráva 2015
Výroční zpráva 2016
Výroční zpráva 2017
Plán činností